Kostel sv. Jakuba v Kněžicích
Kostel sv. Jakuba Většího v Kněžicích
Pochází zřejmě ze 13. století. Nejstarší románská část pochází ze stejné hutě jako bazilika sv. Prokopa v Třebíči. Ve 14. století byla zbourána románská apsida: (z řec. hapsis – oblouk, zaoblení, obloha a lat. apsis či absis – výklenek) půlkruhová či podkovovitá oltářní nika zaklenutá konchou, vzniklá v římské antické architektuře a používaná především v románské a románsko-gotické architektuře. V křesťanském kostele je v apsidě umístěn oltář.
Byl postaven gotický presbytář. Původní věž byla dřevěná a součástí střechy. Kostel byl v průběhu staletí několikrát přestavován. Větší věž odvozuje svou existenci z roku 1707, ona menší nad presbytářem od r. 1775. Tohoto roku byl totiž celý kostel zároveň s jednou větší věží pokryt šindelem. Ona věžička byla postavena jako úplně nová. Dřívější kostelní střecha byla již ztrouchnivělá a tak nesrovnalá, že se kostel sotva mohl rozeznat od jiných domů. Nad presbytářem byla střecha zvednuta, nad lodí kostela však snížena a příliš do špičky zvednuta. Obě věže a celý kostel dostaly novou střechu r. 1808.
Nová věž byla zbudována r. 1837 z dobrých a solidních materiálů, jak je vidno, a byla zastřešena plechem. Ona dřívější ze dřeva vystavěná se zdála netoliko nízká a nevzhledná, pro zavěšení zvonů nevhodná, a protože byla zbudována nad kůrem, byla také budově kostela nebezpečná.
V historii věže farního kostela se stal velmi důležitým rok 1950, neboť v tomto roce byla uskutečněna důkladná oprava vnějšího šatu věže, totiž omítka, která už byla u celého zdiva kostela velmi naléhavá. Počasím, vlivy povětrnostními venkovní omítka zdí kostela a zvláště kostelní věže už byla velmi poškozena a kněžický kostelík tímto zchátralým oděvem nepůsobil zrovna pěkným dojmem: ze strany jižní zdi značně oprýskané, ze strany severní zezelenalé. Dost často slyšel duchovní správce připomínku toho či onoho farníka, že by bylo potřeba opravit kostel zvenčí. Duchovní správce myslel na opravu kostela hned po skončení druhé světové války, ale hospodářské poměry byly neutěšené, velmi těžko se sháněl potřebný stavební materiál. Pokaždé, když duchovní správce začal jednat se stavitelem Robertem Skálou z Okříšek, poukazoval stavitel na potíže, zvláště na nedostatek cementu.
Sakristie je celá vystavěna z kamene a uzavřena velmi starým klenutím. Vchod ze sakristie do kostela byl kdysi málo bezpečný, protože kostel byl níže, a proto do něho bylo nutno sestupovat po dvou schodech. Ale když r. 1808 došlo k vybudování nového klenutí nad kostelní lodí, bylo ono snížení zasypáno, navezenou zeminou, čímž se podlaha kostela vyrovnala se sakristií. Téhož roku 1808 byla vnější zeď sakristie prolomena, a tak pro větší pohodlí kněze byly zasazeny dveře zvnějška. Tyto dveře byly od r. 1815 počátkem možnosti vstupu na kazatelnu. Na vhodném místě sakristie byla r. 1830 pořízena dřevěná skříň pro parametry a jiné potřeby a pod ní vytvořeno nové okno k prosvětlení dolní části sakristie.
R. 1928 bylo pořízeno elektrické osvětlení kostela. Provedla jej firma z Olomouce „Transforma" pan Solař, vrchní montér, lustr adaptován, kolem barevného okna sv. Jakuba věnec žárovek, křížová cesta, kol obrazu sv. Josefa a sochy P. Marie mosazné věnce s elektrickými žárovkami, lampa pod kůrem, stahovačka nad varhany a 2 žárovky po stranách, 2 žárovky v síňce ke kůru, na kazatelně, nad schody kostelními a v sakristii a v předsíni kostelní. Vedení je ukryto ve zdi a půdou se vede. Hlavní ovládání ze sakristie.
Elektrizace stála 13.000 Kč, svítit se začalo 12.února 1928. Kostelní konkurenční výbor spotřebu proudu v kostele hradí. R.1930 pořízeno zábradlí před hlavní oltář, p. Josef Kousal, zámečník, pracoval, zaplaceno za ně 1 400 Kč. R.1931 upravil si Eduard Mensdorff-Pouilly pro svou rodinu oratoř, tzv. „gonky“. Za pradávna visely zvony pod klenbou presbytáře, protože nebyla žádná věž. Teprve roku 1707 byly přeneseny do věže v průčelí kostela, zbudované ze dřeva. Byly patrně tři. Největší zvon o váze 10 centenáriů (5q) byl ulit roku 1501. To udává vyrytý gotický nápis v české řeči tohoto znění: „Léta Páně tisícího pět set prvního jest tento zvon ke Cti a Chvále Pánu Bohu Všemohoucímu i Panně Marii i sv. Jakubu“. Protože však tento zvon byl kladivem (srdcem) silně vytlučen (vytepán), byl proto ze strachu, aby se nerozlomil, snesen. Tento zvon sloužil jako nemálo významný doklad, že kněžický kostel existoval už před rokem 1501 a byl tehdy farním. Prostřední zvon o váze 4 centy 48 liber (3q 48) byl ulit pravděpodobně v témž čase jako velký. Ale roku 1771 pukl pod mocnými údery proti bouři. Potom roku 1779 byl znojemským zvonařem přelit a byl pokřtěn na počest sv. Jana Křtitele, 1833 znovu přelit. Nejmenší zvon o váze 1 cent 50 liber (84 kg) měl skutečně připojená jména Jan, Marek a ještě několik písmen. Kromě těchto tří zvonů visel dosud ve věžičce nad presbytářem čtvrtý zvon o váze 40 nebo 50 liber, neměl však žádný nápis.
Dne 17.10.1916 rozloučil se s námi velký zvon. Vojáci jej rozbili za přítomnosti zplnomocněnce vojenského velitelství Antona Steinhofera, majitele zámečnictví v Jihlavě, zvážili, vážil 710 kg a za zvonění zbylých zvonů odvezli, aby byl odveden c.k. vojenskému velitelství ve Vídni k účelům válečným. Za 1 kg hmoty vyplaceno 4 K, celkem 2 840 K, jež dány na I. válečnou půjčku. Z obnosu utvořen nový fond zvonový na pořízení nového zvonu. Dne 3.8.1917 sebrány: prostřední zvon, vážil 237 kg, průměr 70 cm, umíráček, vážil 33 kg, průměr 36 cm. Dne 27.12.1917 za ně zaplaceno 948 +132 Kč = 1080 K. Současně vzat jeden zvon v kapli hrutovské a zvonek v osadě Brodce, za ně vyplacen 27.12.1917 obnos 194 K. Zbylý v Kněžicích zvon vyňat úřadem centrálním pro památky z dodání. 1.2.1921 darovala Marie Dohnalová 200 K na nový umíráček. Zahájena sbírka. Má státi (33 kg těžký) kolem 4.000 Kč. Ke konci roku 1923 započato se sbírkou na zvony a sebráno při první pochůzce faráře samého 8000 Kč. Koncem roku 1924 sebráno na zvony 24.918 Kč, celkem sebráno 35.969 Kč.
R. 1925 zakoupeny 4 zvony. Druhého srpna byly slavně posvěceny. Dodala je firma Manoušek z Brna. Zvony posvětil Ing. Vyškovský arcikněz Brtnický, kázání časové a příhodné měl Štěpán Rajda z Dlouhé Brtnice. Po svěcení zvonů a vytažení na věž dalo se do deště a pršelo 48 hodin přes přestání. Účast byla obrovská. Farníci byli se zvony spokojeni a zvonilo se všem katolíkům bez rozdílu. Roku 1942 – uprostřed 2. světové války, vyvolané pánovitými Germány, kteří si chlubně říkali „Herrnvolk“, stihl tyto naše nové zvony, pořízené tak velikým nákladem hmotným, ale i velkou láskou, obětavostí a štědrostí farníků kněžických – stejný osud jako staré zvony za světové války první. Byly rekvírovány pro válečné účely německé říše – Reichu, jak si to ti násilníci říkali. Celkem bylo rekvírováno z farnosti osm zvonů, protože strohý germánský rozkaz současných mocipánů zněl: odevzdat všechny zvony farnosti, které mají váhu nad 10 kg a ve farnosti smí zůstat jenom jeden zvon. A sice zvon nejmenší váhy. Z těchto osmi zvonů bylo rekvírováno: Čtyři zvony z farního kostela z Kněžic: sv. Jakub o váze 604 kg, Panna Maria o váze 207 kg, Sv. Ludmila o váze 124 kg, pozdvihováček o váze 30 kg, dva zvony z kaple v Hrutově: 42 a 47 kg, jeden zvon ze zvoničky v Brodcích – váha asi 21 kg, jeden zvon za zvoničky z Jestřebí – váha asi 25 kg. Původně měl být odevzdán starý zvon zvaný umíráček – stalo se tak mylným zařazením zvonu do skupiny novějších zvonů – zvon byl z roku 1475. Dodatečným rozhodnutím památkového úřadu v Brně byl tento zvon ponechán, ale protože už mezi tím zvony byly z věže sejmuty a odvezeny, byl i tento zvon odvezen a už na cestě zadržen na okresním úřadě v Jihlavě, odkud byl potom přivezen zpět do Kněžic a znovu zavěšen na věži jako jediný zvon, který kostelu zůstal. Zásluhu o toto šťastné vyřízení měli předseda kostelního konkurenčního výboru v Kněžicích Josef Koreš z Vísky a komisař okresního úřadu v Jihlavě dr. Josef Vacek. Místo tohoto navráceného zvonku byl odevzdán třicetikilový pozdvihováček.
Historie zvonů je pohnutá. Když se farníci dověděli, že Němci zase budou rekvírovat zvony, čili že je „zaberou“, byli naplněni spravedlivým rozhořčením. Když se roznesla po Kněžicích zpráva, v který den budou zvony snímány z věže, chtělo si s nimi mnoho farníků zazvonit a tak se skoro celý týden hodně zvonilo. Někteří se vyjadřovali, že zvoní Hitlerovi – hlavnímu původci hrozné světové války – umíráčkem. Chtěli říci, že za tento čin stihne původce zločinu trest Boží.
Zvony byly sňaty v úterý 24.března 1942 – zrovna se konala v našem kostele misie Otců Redemptoristů, ale zůstaly pod věží u kostela spolu se zvony z přifařených obcí ležet ještě měsíc. V dubnu byly odvezeny, ale začátkem roku 1944 byly – podle zpráv lidí vracejících se z Prahy – ještě složeny na vltavském ostrově Maniny, ale pak odvezeny někam do Německa a v Praze zůstaly jen zvony starší, zařazené do skupiny B a C. Zvony nové, ulité po první světové válce – tedy i rekvírované zvony naše - patřily do skupiny A, ty byly určeny první na rozlití.
Duchovní správce první přípis o rekvírování zvonů vůbec bojkotoval, dal upomínat, rozhořčen právě tak jako farníci nad hanebným činem zpupných Germánů. Za ukradené zvony dostaly farní úřady a také zdejší farní úřad papír se seznamem ukradených zvonů a s útěšným příslibem, že náhrada za odebrané zvony bude dána po konečném vítězství říše. Říšští Němci stejní jako staří rakouští Němci: touha podmanit si jiné země nezastavila se ani před předměty tak posvátnými jako jsou zvony. Roku 1943 dal duchovní správce zhotoviti u firmy Manoušek v Brně – Husovicích dva zvonky z náhradní suroviny pro Brodce a pro Jestřebí, a sice ve stejné velikosti jako byly dřívější. Duchovní správce sám zvony posvětil a starostové obou obcí si je odvezli a sami na zvoničky ve svých obcích umístili. Mají barvu hliníku, hlas mají pěkný, slouží dobře svému účelu a farníkům obou obcí denně připomínají: nezapomínejte na duši!
Křížová cesta z roku 1970 a socha sv. Josefa a P. Marie z roku 1977 jsou dílem řezbáře Jana Floriana ze Staré Říše. Tři nové zvony byly ulity v roce 1969 ve Žďárci u Tišnova panem Gabrielem Knosem (Jakub 650 kg, Maria 315 kg a pozdvihováček 30 kg). Poslední ze zvonů Anežka pochází z dílny Marie Tomáškové-Dytrychové z Brodku u Přerova a byl vysvěcen v roce 2000.
Z Domovopisu a farní kroniky vybrala P. Divišová
